Román, 2023, vydává Volvox Globator.
Upoutávka
Říká se, že pravdu může člověk nalézt jedině ve svém nitru, zapomíná se však dodat, že tam může být i nebezpečno.
Čtyřicetiletý scenárista Sebastian se probudí po úrazu z narkózy a zjistí, že si z několika posledních měsíců nic nepamatuje. Jeho situace se jeví jako zakletá: nedaří se mu spojit s rodinou, v bance má dluh, jeho mobil je nenávratně zničen a mailová schránka nedobytná. Nezbývá než se vydat do džungle vlastní mysli.
Postupně poznává, že ač by se jeho neštěstí dalo vysvětlit dlouhým řetězcem příčin sahajícím daleko před jeho narození, strůjcem svého osudu byl vždy jen on sám.
Ač příběh provází řada zvláštních okolností, mohl by se stát každému: používají se obvyklé psychologické techniky, padají obvyklé teologické argumenty. A v představivosti, kde se velká část příběhu děje, je možné všechno.
Ukázky
Stromy, samé stromy...
Žít tedy snad budu. Možná na vozíku, ale i to je život, zhodnotil Sebastian svou situaci poté, co osaměl. To je ale jen ta nejhorší varianta. Taky je možné, že budu zase chodit... A určitě se můžu nějak snažit o to, abych zase mohl chodit... Smysly mám snad v pořádku, hlava pracuje, takže nějaká smysluplná budoucnost snad existuje... Ale jaká?
Sebastiane, dlouho jsem váhala, zda a jak Ti psát. Radila jsem se o tom i s terapeuterm, a ten mi doporučil, ať dopis určitě napíšu a pak teprve se rozhodnu, zda Ti ho pošlu nebo ne. Jestli ho držíš v ruce, pak jsem ho poslala, jinak leží na některém z mých tajných míst.
Mezitím, co přemýšlel, se na obrazovce objevilo okénko se záhlavím Nová zpráva. Aniž by chtěl, přečetl i druhý řádek: Od: Máma, Re: narozeniny. Zapomněla si vypnout synchronizaci… To bych ten tablet asi měl radši rychle vypnout… ... Nadcházející událost: Rande. ... Radši toho opravdu nechám, řekl si a tablet znovu odložil do nočního stolku.
Nechám toho! Evidentně si tu zahrávám s nebezpečnejma věcma! Takovými a podobnými myšlenkami strávil celé dopoledne. Pak se ale na věc začal dívat z druhé strany. Vždyť to není nic jiného než nějaké moje potlačené strachy z dětství.
Místo paniky ho zaplavil intenzivní pocit lítosti. Nad ztracenou budoucností. Nad promarněnou minulostí. Nad tím, v jakém psychickém stavu odchází. To je strašně nespravedlivý!
„Takže i ty těm hyenám věříš? I po tom, co jsme si to tisíckrát vysvětlili?“ Vidíš, jak se rozčiluje? Nemá čistý svědomí. „Hele, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ale nejde jenom o tohle, taky o ten soud.“
Na displeji se objevila scéna podobná té, které byli přítomni před chvíli – stejná nemocnice, stejný park, jediný rozdíl byl, že sanitka nemocného neodvážela, ale přivážela. Následoval střih do lékařského pokoje. „Přijelo nějaký polytrauma.“ hlásila sestra s telefonem u ucha.
Tak třeba v Jungovi je největší návnadou aktivní imaginace. Vypadá to neškodně, lidi to zkusí, a už jsou naši…
Hele, já jsem to celý četl. Podle mě je to slátanina. ... Věci, který tam řeší, má devadesát procent chlapů vyřešený ve dvacíti a ti, co to vyřešený nemaj, se při čtení budou maximálně cejtit trapně. ... Prostě je to ode všeho trochu a každej ten aspekt je slabej. ... A to, že do svýho díla jakoby chytře vloží sžíravou recenzi na ně samotný, jen nasazuje tý trapnosti korunu.
Člověk se nemá vzdávat, pokud je nějaká naděje.
Více o příběhu - pozor, vyzrazuje zápletku!
Podpořeno Státním fondem kultury.